Štěstí ve tmě

Mnoho lidí si myslí, že žít ve tmě je velké neštěstí a že takový člověk nemůže být šťastný. Pravdou však je, že já svůj život považuji za velké štěstí, protože jsem tady vůbec nemusela být.

Mnoho lidí se mě ptá, co se mi vlastně stalo. Nemám problém o tom mluvit a většinou své přednášky zahajuji právě povídáním o tom, co způsobilo mé postižení. Často říkám, že můj příběh je úplně obyčejný, protože takových se stalo mnoho. Na druhou stranu každý příběh je svým způsobem jedinečný a tak se o něj podělím i s vámi. Pro pochopení mého života je to pravděpodobně důležité. Psal se rok 1983, když se moji rodiče seznámili. Maminka pracovala v kanceláři jako účetní a taťka zase jako číšník. Jak to tak často bývá, začali se pravidelně scházet a brzy se do sebe zamilovali. Po roce se vzali a začali žít poklidným rodinným životem. Moje babička jim pomohla sehnat byt a zdálo se, že jim ke štěstí nic nechybí. Maminka toužila po dítěti, ale taťka to neustále odkládal. Zřejmě čekal na ten pravý okamžik. Rodiče v prvních letech manželství hodně cestovali, protože je oba moc bavilo poznávat naši zemi a často se vydávali i do zahraničí. V roce 1986 maminka zjistila, že je těhotná. Měla z toho ohromnou radost, protože se jí tím vyplnil její největší sen. I taťka se radoval, protože si konečně připadal dost zralý na to stát se otcem. Stejně jako všichni budoucí rodiče začali nakupovat věci pro miminko a užívali si ten pocit očekávání, který cítí určitě všichni rodiče. Mamka neměla v těhotenství žádné zvláštní problémy a zdálo se, že všechno proběhne úplně normálně. Jednoho lednového dne v roce 1987 začala mít porodní bolesti. Byla teprve v sedmém měsíci těhotenství a to nebylo vůbec dobré. Okamžitě odjela do porodnice, kde jí lékaři začali dávat injekce, které měly porodu zabránit. Pro mamku to muselo být velmi těžké období, protože pro ženu musí být hrozné cítit, že nemůže své dítě donosit. To nejhorší však mělo teprve přijít. Po týdnu se mamčin stav zhoršil a bylo jasné, že porodu už se nedá zabránit. Někdy si říkám, že už jsem se asi nemohla dočkat a chtěla jsem být tady. Patřím k hodně zvědavým lidem a tak jsem to už asi nemohla vydržet a chtěla jsem poznat svět. Narodila jsem se tedy jednoho lednového rána. Porod proběhl rychle, protože jsem byla až neuvěřitelně maličká. Mamka mě uslyšela zaplakat a hned mě sestry odnesly někam pryč. Mamce nikdo nic neřekl a po nezbytném ošetření ji odvezli na pokoj. Několik hodin tam ležela a nevěděla, co s jejím dítětem vlastně je. Až po dost dlouhé době k ní přišla sestra, která jí oznámila, že jsem na tom hodně špatně a že není vůbec jisté, jestli to přežiju. Ještě dodala, že by možná pro mě bylo lepší, kdybych zemřela, protože můžu mít poškozený mozek a rodiče stejně nebudu třeba vnímat. Sestra měla pravdu v tom, že jsem na tom byla hodně špatně. Měla jsem nedovyvinuté plíce a tak mi lékaři museli dávat velké dávky kyslíku. Okamžitě jsem byla umístěna do inkubátoru, kde jsem začala bojovat o svůj život. Tato událost zasáhla celou rodinu a všichni žili v neustálém strachu, zda přežiju. Babička mi povídala, že každý den volala do nemocnice se strachem, že jí řeknou, že jsem zemřela. Někdy prý musela položit po prvním zazvonění sluchátko, protože ji přemohl strach ze špatné zprávy. Lékaři však rodičům po několika dnech oznámili, že jsem na tom lépe a mám naději. Zatím byla jen malá, ale jak čas plynul, byla větší a větší. Mamka byla po týdnu propuštěná z nemocnice, ale já tam musela samozřejmě zůstat. Pro matku je podle mě hrozné, když si své miminko nemůže odnést domů. Mamka mě však chodila každý den do nemocnice navštěvovat. Ležela jsem za sklem a ona se na mě mohla jen dívat. Chtěla se mě dotknout, ale ze začátku to nebylo možné. Mohla tedy u mě jen stát a svojí přítomností mi dodávat sílu žít. V inkubátoru jsem byla dva měsíce, ale ani pak si mě mamka nemohla vzít domů. Musela jsem zůstat ještě měsíc v nemocnici, kde už ale mohla být mamka se mnou, protože bylo třeba, aby mě začala kojit. Moc jsem si jí však neužila, protože mě sestry nosily mamce jen na kojení. Myslím, že mi chyběla, protože jsem prý neustále plakala. Po měsíci jsem na tom byla natolik dobře, že si mě konečně mohli rodiče vzít domů. Teď už s naprostou jistotou věděli, že budu žít. Nemohli však být úplně klidní, protože nevěděli, jak na tom budu. Předčasné narození mě mohlo poškodit a ani lékaři s naprostou jistotou nevěděli, jak se budu vyvíjet. Upozornili rodiče na to, že možná budu nosit brýle. Lékaři prý tenkrát nezmínili možnost, že bych mohla být úplně slepá. Rodiče věřili, že budu v pořádku a snažili se mi dát vše, co mohli. Měli to se mnou však docela těžké, protože jsem neustále křičela a někdy jsem proplakala i celou noc. Chtěla jsem asi, aby mě mamka pořád chovala. Možná jsem si chtěla vynahradit ten čas, který jsem prožila bez ní. Stejně jako všechny děti jsem začala lézt a pak i pomalu chodit. Učila jsem se první slovíčka a myslím, že jsem byla úplně normální čiperné dítě. Jediným problémem byly moje oči. Měla jsem v nich neustále prázdný výraz a na nic jsem se nedívala. Lékaři dlouhou dobu rodiče uklidňovali, že se to časem zlepší a oni tomu věřili. Pro rodiče je velmi těžké přijmout fakt, že jejich dítě bude postižené. Po nějakém čase však bylo jasné, že nebudu vidět. Dostávala jsem velké dávky kyslíku, které mi zachránily život, ale způsobily vážné popálení sítnice. Pro rodiče to byl samozřejmě velký šok, protože tenkrát se o zrakově postižených moc nemluvilo a oni nevěděli, jaké mám možnosti. Rozhodli se však, že to nevzdají a udělají všechno pro to, abych mohla žít co nejlepší a nejplnohodnotnější život. Vše se museli učit, ale oni to nikdy nevzdali. Prožila jsem nádherné dětství plné lásky a pohody. Rodičům patří můj velký dík, protože jen díky nim jsem mohla žít stejně jako ostatní děti a dnes jsem taková, jaká jsem. Sami vidíte, že jsem měla štěstí, protože jsem vůbec nemusela přežít a nebo jsem mohla mít mnohem vážnější postižení. Každý den se sice probouzím do úplné tmy, ale mám okolo sebe hodně lidí, kteří mě mají rádi a už kvůli tomu se nedá říct, že by byl můj život tmavý. Nikdy ze mě nebude třeba pilotka letadla, ale mám přece i jiné možnosti, jak se uplatnit. Nikdy neuvidím oblohu a slunce, ale mám kolem sebe přece lidi, kteří mi to mohou popsat. Nikdy neuvidím tvář svých přátel, ale existují přece i jiné způsoby, jak je můžu poznat. Takto bych mohla pokračovat pořád dál a dál. Vždycky je totiž lepší říct si místo toho, co nemůžu, říct to, co můžu. Život je pak mnohem lepší a člověk může dosáhnout mnohem víc, než kdyby žil v neustálé lítosti nad svým osudem a říkal si to nemůžu. Já několik věcí nemůžu dělat, ale je hodně těch, které dělat můžu a na tom je třeba stavět. Ačkoliv žiju v naprosté tmě, můj život je dar a já za něj děkuju.